Krvavý úplněk
Byla černá noc, sovy houkaly do lesního ticha a mezi stromy a houštím se mihotalo stříbřité světýlko. A právě v těchto místech bydlela mladá sedmnáctiletá Karkulka se svojí maminkou, která měla velkou oblibu v alkoholu.
Najednou se otevřely dveře domku a ven vyběhla ubrečená dívka se světlými vlasy, na nichž se odrážel svit měsíce v úplňku.
"A už se nevracej!" ozval se uvnitř přísný ženský hlas a dveře se zabouchly.
Vyděšená Karkulka se rozběhla do tmy, kde sice číhalo plno nebezpečí, ale to ubohou dívku momentálně trápilo ze všeho nejmíň. Byla zvyklá na křik a násilí, ale z domu ji matka vyhnala úplně poprvé.
Po několika minutách běhu se zastavila, opřela se o strom a sotva popadala dech. Pak se sesula na zem, oči stále zalité slzami. Najednou však něco zaslechla. Slýchala ten zvuk i doma v pokoji, ale nyní ho slyšela tak jasně a nahlas, že celá zdřevěněla. Bylo to vytí vlků, co se jí doneslo k uším. Karkulce se zatajil dech. Seděla tam v mechu, opřená o statný strom a přemýšlela. Má snad vstát a utíkat k babičce, který bydlí nedaleko?? 
Nebo by měla raději zůstat sedět bez hnutí a vyčkat rána?? Ať tak, či onak, hlavou se jí honily katastrofické scénáře, jak by asi obě varianty mohly dopadnout. Pak to uslyšela znovu, tentokrát ještě blíž. Rozhodla se! Když tu zůstane sedět, vlci ji určitě roztrhají, ale když se pokusí utéct, má sice mizivou, přesto ale větší šanci na přežití.
Drobná dívka se pomalu zvedla, ani nedýchala a snažila se být tak tiše, aby pod její muší váhou nepraskla ani jediná větvička.
"To zvládnu!" ujistila se, aby si dodala kuráž a rozběhla se do tmy. Nějaký čas v lese nebylo slyšet nic jiného než praskání větviček a Karkulčin zrychlený dech. Po několika minutách běhu už si začala věřit, že to třeba zvládne. Zpomalila a snažila se dýchat pravidelně, i když to šlo hodně těžko.
Pak sebou trhla. Co zaslechla ta nevinná dívka? Co ji tak vyděsilo? Několik metrů od ní se ozvalo křupnutí. Karkulka chvíli hleděla do tmy, ale pak sebrala poslední síly a dala se opět do běhu. Tentokrát už to však nebyl běh tím tichým lesem, nyní dívka neběžela sama. Za sebou slyšela další zrychlené kroky a divoký dech, který se k ní stále přibližoval.
Najednou mezi stromy zahlédla obrysy čehosi, co vyhlíželo jako malý dřevěný domek. Karkulce poskočilo srdce radostí. Přidala na rychlosti a - jakoby jí les nepřál, aby vyvázla živá - zakopla o vystouplý kořen a spadla mezi kapradí. Pocítila palčivou bolest v kotníku a nedařilo se jí vstát. Pak se ze tmy vynořilo obrovské vlčí tělo, ze žlutých očí šel strach.
Karkulka se dala do křiku. Křičela tak pronikavě, že to muselo být slyšet na míle daleko. Vlk stál nad bezvládným dívčiným tělem a z jeho tlamy se ozývalo hrůzostrašné vrčení.
Najednou ze tmy vyšla statná mužská postava s puškou připravenou ke střelbě. Byl to myslivec, který bydlel nedaleko a zřejmě zaslechl beznadějné volání o pomoc. Karkulka pro něj byla jako vlastní dcera, už odmalička si s ní hrával a zastupoval jejího otce, který zemřel když byla ještě v kolébce.
Šelma jakoby už věděla, co ji čeká, se ale nehodlala vzdát své kořisti. Vrhla se na bezmocnou Karkulku, vzápětí se však ozvala rána a nastalo ticho. Vlk padl mrtev k zemi. V tu chvíli vyběhla z chaloupky babička a jak to viděla, nevěřila svým očím. Hned běžela zpátky, aby donesla nějaké obvazy a zavolala lékaře. Myslivec přiběhl k tělu mladé dívky, odstrčil vlka, který ji částečně zalehl, a zahleděl se do jejích modrých očí.
"Karkulko," dostal ze sebe, slzy mu kanuly po tmavých vousech, "ty přece nesmíš umřít!!!" hladil ji po vlasech. Pak jeho pohled spočinul na dlouhé řezné ráně od vlčích drápů na hrudi jeho malé holčičky.
Tu noc ale Karkulka vydechla naposledy...